https://www.facebook.com/843427362190551/

Žijeme moderně 1918·1938, Václavské Náměstí, Prague (2026)

25/05/2026

✈️ Přistání na moři? Za první republiky normální.
Na Riviéru se létalo už ve 30. letech.

Z ruzyňského letiště, otevřeného v dubnu 1937, už před válkou odlétala poměrně pestrá flotila.
Kdo letěl do Paříže nebo na Jadran, nastoupil pravděpodobně do stroje Savoia-Marchetti (SM.73) s polstrovanými koženými křesly a lehkým občerstvením. Obsluhu zajišťovali palubní průvodčí — novinka převzatá od amerických aerolinií, která výrazně zvýšila úroveň cestování.

Pokud jste si zaplatili tzv. Jadranský expres až do Sušaku, čekala vás ještě jedna zvláštnost: poslední úsek ze Záhřebu obstarával obojživelný letoun Saro Cloud s místy pro šest až osm cestujících. Přistával přímo na mořské hladině a loď pak pasažéry odvezla až do přístavu.
Hotel byl hned u vody.
_______

Odbavení v Praze před nástupem do letadla probíhalo přímo na letištní ploše, ke stroji se šlo pěšky, nebo vás sem dovezl autokar.
Žádné bezpečnostní kontroly, maximálně kontrola dokladů.

Společné rysy tehdy měla všechna letadla. Kabiny nebyly přetlakované, takže bolest v uších při klesání patřila k běžné součásti letu. Cestu provázely vibrace a hluk, rozdávaly se vatové tampóny do uší.
A kouření na palubě bylo povoleno.
_______
📷 sbírka Žijeme moderně 1918·1938

23/05/2026

🦢 BÍLÁ LABUŤ OTEVÍRÁ
18. března 1939, 10 hodin

Stavba podle projektu architektů Dr. Ing. Josefa Kittricha a Ing. Josefa Hrubého začala v létě 1937 demolicí staršího domu hostince U bílé labutě. Slavnostní otevření přišlo pouhé tři dny po vstupu německých vojsk do Prahy.
Pražané ale přišli.
______
📍 Na Poříčí 1068/23, Praha 1
Foto: sbírka Žijeme moderně 1918·1938

20/05/2026

🍺 Točil se tu ležák, pak ležely miliardy
Teď tu bude sídlit Magistrát hl. m. Prahy

Na rohu Václavského náměstí a Štěpánské ještě ve 20. letech stával pivovar U Primasů. V roce 1927 ho firma Bratří Kavalírové srovnala se zemí. Na místě se otevřela jáma pro základy nového paláce Poštovního šekového úřadu.

_______
Deset let bez vlastní budovy

Poštovní šekový úřad vznikl v Praze dvacátého listopadu 1918, devět dní po vyhlášení republiky. Alois Rašín, první československý ministr financí, ho prosadil jako součást nového státního finančního aparátu. Úřad začínal v pronajatých místnostech, ty ale brzy přestaly stačit. Když v roce 1928 přesáhl počet šekových účtů sto tisíc, stavba na Václavském náměstí teprve rostla.

Budovu navrhl architekt František Roith (* 1876). V soutěži z roku 1924, do níž přišlo jedenatřicet projektů, získal druhou cenu — realizaci ale dostal právě on. Výbor zástupců zainteresovaných ministerstev se s ním pak dohodl na drobných úpravách.

_______
Stavba ve třech etapách

Hloubit základy pod celou plochou najednou bylo příliš riskantní. Stavební podnikatelé Karel Skorkovský a Josef Matoušek se proto rozhodli postupovat etapově: nejdřív zadní trakt v sousedství bývalého Dvorního pivovaru, pak boční křídla, nakonec hlavní fronta na Václavské náměstí. Výkopy sahaly do hloubky 12 až 15 metrů. Pod zemí vznikla tři podlaží, nad nimi dalších šest pater. Celá budova dosáhla výšky přibližně 31 metrů. Uprostřed čtyř křídel se rýsovala dvorana o ploše 700 m².

_______
Sto padesát vagonů pancéřových desek

Největší senzací budovy byl trezor v podzemí. Pražská továrna Tresoria z Jinonic, tehdy největší české závody na výrobu pokladnic, získala zakázku svého života.

Projekt prošel pevnostními zkouškami, které nechala Národní banka Československá provést na Výzkumném ústavu Vysokého učení technického v Praze i v Brně. Výsledkem byl speciální žalusiový pancíř vyztužující betonové stěny trezoru.

Na samotný trezor šlo půldruhého milionu kilogramů pancéřových desek. Půdorys měl 37 × 32 metrů, výška 4 metry, stěny silné 90 centimetrů. Tři pancéřové dveře vážily každé 10 000 kg, trezor dostal osm pancéřových ventilací na motorový pohon.

Kontrolní chodby byly opatřeny zrcadly, aby bylo vidět do celé délky. Trezory jako celek přišly bez stavebních prací na 3,5 milionu Kč.

Ležely v nich hotové peníze v obnosech jdoucích do miliard.

_______
Nejmodernější poštovní úřad v republice

Budova byla předána svému účelu v roce 1930. V říjnu téhož roku se šekový úřad přeměnil v Poštovní spořitelnu v Praze, která se stěhovala přímo do nového paláce. Záhy přibyl telefonní a telegrafní úřad s pneumatickou poštou pro vysílání telegramů.

Téměř sto let po otevření se do budovy znovu stěhují úředníci — tentokrát Magistrátu hlavního města Prahy.
_______
📍 Václavské nám. 796/42, Praha 1 – Nové Město
Foto: sbírka Žijeme moderně 1918·1938

15/05/2026

🏨 HOTEL ESPLANADE
Světové hvězdy a jedno utajované apartmá

Naproti dnešnímu hlavnímu nádraží v Praze otevřel roku 1927 podnik, který dobový tisk označoval za jeden z nejluxusnějších hotelů Evropy.
Budova sama byla o mnoho starší: novorenesanční palác, který postavil architekt František Buldra, stál na tomto místě již od roku 1880. Roku 1914 ho koupila terstská pojišťovna Riunione Adriatica di Sicurtà a rozhodla se jej přeměnit na hotel.

Na přestavbu p***o přes dvanáct milionů korun, což tehdy byla obrovská suma. Původní budova získala dvě nová patra, moderní technické vybavení a podobu art deco. Přestavbu vedl architekt Fritz Lehmann a výsledkem měl být hotel schopný uspokojit nejvyšší politické kruhy, zahraniční delegace i světové celebrity.

_______
Prvním ředitelem hotelu se stal Eduard Bauer, muž, jehož jméno dobový tisk skloňoval pravidelně. Organizoval setkání, přijímal slavné hosty, pro novináře byl vždy k zastižení a pochvalné dopisy ze čtyř kontinentů ochotně půjčoval k otištění.

To se podařilo. Během několika let se do hotelové knihy hostů podepsal japonský princ Ri-Giu, bývalý říšský kancléř Karl Cuno, starosta New Yorku Jimmy Walker nebo kníže Lichnowský. Přijížděli diplomaté, novináři i mezinárodní kongresové delegace.
V březnu 1931 zamířila do Esplanade také Marlene Dietrich s manželem. Na Wilsonově nádraží čekaly davy, ona ale odešla přímo do hotelu, kde přijímala novináře v tureckém salonku.

V prosinci 1934 si v hotelu zamluvil pokoj Luigi Pirandello. Italský dramatik a čerstvý laureát Nobelovy ceny přijel do Prahy přednášet, promluvit do rozhlasu a zúčastnit se premiéry své hry v Národním divadle.

Jedno apartmá hotelu Esplanade mělo zvláštní využití. Prezident T. G. Masaryk se tu podle řady svědectví scházel s Oldrou Sedlmayerovou, svou dlouholetou partnerkou. Vztah byl pečlivě utajován a hotel poskytoval potřebnou diskrétnost, jaká se od prvotřídního hotelu očekávala.

_______
POLNICE DO BARU?
V suterénních prostorách hotelu fungoval od roku 1928 podnik Est, elegantní taneční bar, kde se střídali filmaři, diplomaté i umělci. Když zde roku 1932 začali vystupovat Dvorského Melody Boys a Karel Vacek vybalil jazzovou trubku, malíř Viktor Stretti údajně vykřikl: „Proboha… polnice do baru?" Načež demonstrativně zaplatil a odešel. Prý byl zděšen úpadkem vkusu.
O pár let později už z Esplanade vysílaly orchestry přímo do rozhlasu a Praha u přenosů tančila u přijímačů.

Po roce 1936 převzal hotel Jaroslav Brandejs, jehož rodina provozovala zároveň hotel Paříž a kavárnu Sia. Brandejs byl v té době předsedou Svazu hoteliérů a velkorestauratérů a hotel vedl dál v kategorii luxusních podniků. Ještě za války se oženil s herečkou a modelkou Jiřinou Sedláčkovou, která pro nového manžela ukončila kariéru a věnovala se rodině a pohostinství.

Roku 1948 přišli Brandejsovi o všechny své podniky včetně Esplanade. To, co rodina budovala přes dvě generace, přešlo ze dne na den pod správu státu. Jiřina Sedláčková, někdejší hvězda plátna, dožila s manželem v Kamenici.
_______
📍 Washingtonova 1600/19, Praha 1 – Nové Město

10/05/2026

💊 Malá laboratoř každodenního života
— snímek interiéru neznámé meziválečné lékárny
Mezi hotovými přípravky se léčiva stále ještě vážila, míchala a připravovala ručně.
_______
Foto: Autor neznámý, sbírka Žijeme moderně 1918·1938

09/05/2026

👞 Výloha začínala u chodníku a končila na střeše.
Baťův dům služby, Václavské náměstí, 30. léta
_______
📍 Václavské náměstí 774/6, Praha 1
Foto: soukromá sbírka Žijeme moderně 1918·1938 (kolorováno)

07/05/2026

🎙️ ZVUKOVÁ PAMĚŤ REPUBLIKY
O záchraně rozhlasového archivu během okupace a Pražského povstání.

První rozhlasové fólie byly křehké a nespolehlivé. Voskové plátky pojmuly sotva tři minuty záznamu. Právě na nich zůstaly zachyceny hlasy, které by jinak navždy zmizely.

Gramofonový archiv Československého rozhlasu začal vznikat kolem roku 1930, tedy zhruba sedm let po zahájení pravidelného vysílání Radiojournalu.
První záznamový materiál tvořily voskové kotouče, později je vystřídaly želatinové a hliníkové fólie.
Zaznamenávalo se téměř vše: projevy politiků, dokumentární reportáže, lidové písně, zvukové snímky přírody, koncerty i rozhlasové hry.

Především se ale uchovávaly hlasy.
Hlas prezidenta T. G. Masaryka. Projevy Edvarda Beneše. Operní umění Emy Destinnové, Otakara Mařáka a bratří Burianů. Josef Suk, Otakar Ostrčil, J. B. Foerster. Vedle nich Thomas Mann, L. N. Tolstoj, anglický král Eduard VIII. nebo Jiří VI.

Původní voskové fólie postupně střídaly šelakové desky a později i komerční gramofonové nahrávky. Do roku 1939 archiv obsahoval přes 50 000 tvrdých gramofonových desek a 15 000 fólií s více než pěti tisíci záznamy. Uloženy byly v padesáti trezorech a speciálních pancéřových skříních.

Materiál měl jako surovina malou cenu. Jako svědectví doby byl ale nenahraditelný. Šlo o největší a nejbohatší gramofonový archiv svého druhu ve střední Evropě.

_______
ROZKAZ: ROZTAVIT

Přišla okupace. Německá správa dobře věděla, co v archivu leží. Z Berlína dorazil rozkaz české desky vyřadit a přetavit jako surovinu pro nové německé lisování. Do Prahy přijel revisor berlínského rozhlasu s jediným úkolem: vytřídit vše, co bylo podle nacistických úřadů „zbytečné".

Zvláštní pozornost směřovala na politické záznamy z let 1933 až 1939. Projevy, parlamentní debaty i rozhlasové reportáže první republiky měly zmizet úplně. Zakázána byla americká a ruská hudba. Mizely anglické nahrávky i populární šlágry.

Za každou nedoloženou desku hrozila pokuta deset tisíc korun.
Během prvních osmnácti měsíců okupace nacisté zničili více než tisíc desek. Inventura přitom ještě ani nebyla dokončena.

_______
ZACHRÁNCE HUBIČKA

Václav Hubička, který archiv budoval od roku 1930, reagoval po svém.
Desky začal postupně rozptylovat do soukromých bytů rozhlasových zaměstnanců, na půdy, do sklepů i za falešné příčky. Bedny označoval nápisem „Technické součástky", aby při kontrolách nevzbuzovaly pozornost. Ze skladu na Smíchově nechával fond po částech odvážet po Praze i na venkov.

Přepisovaly se seznamy i kartotéky. Německá evidenční čísla překryla původní signatury. Co bylo vedeno jako vyřazený materiál určený k přetavení, mohlo ve skutečnosti končit ve sklepě některého z rozhlasových zaměstnanců.
Při kontrolách tak němečtí revizoři nacházeli jen část skutečného fondu.

Nebyl sám. Archivář Josef Karásek a další pracovníci oddělení riskovali každý den. Část desek byla formálně vykazována jako surovina pro firmy. Ve skutečnosti tak mizela z dosahu německé kontroly.

Zvlášť pečlivě byly ukrývány politické záznamy a kovové matrice, ze kterých bylo možné znovu lisovat desky. Právě ty představovaly nenahraditelné svědectví první republiky.

_______
LVÍ SILOU

V květnu 1945 se ukázalo, proč mělo smysl archiv zachránit.
Když v sobotu 5. května vybuchla v budově rozhlasu první bomba, Hubička okamžitě vydal příkaz strašnické stanici: vysílání nesmí přerušit.
Gramofonová hudba a hlášení šly dál přes dvě telefonní linky. Za čtvrt hodiny se ze sklepa ozvaly sokolské pochody.

V neděli v noci se Hubička vydal pěšky domů na Letnou přes Žižkov. Musel opakovaně lehnout na zem. Střelba nepřestávala. Z bytu udržoval telefonické spojení se Strašnicemi, které žádaly další desky. V pondělí se vrátil zpět do rozhlasu, vybral potřebné nahrávky a zajistil jejich dopravu na vysílač.

Ve sklepech domů, kde měli lidé přijímače, zněl za kanonády Kmochův pochod „Lví silou" a další sokolské pochody, které Hubička před lety zachránil před roztavením.

Rozhlasový pracovník Jaroslav Skrbek prošel 9. května kolem pobořené budovy rozhlasu s vytlučenými okny. V jednom z nich viděl stát Hubičku, jak se dívá na ulici, kde ještě ležely barikády a tramvajové vozy položené napříč. Skrbek na něj zdola zavolal.
Hubička sešel dolů a provedl ho demolovaným vnitřkem. Měl, jak Skrbek popsal, „poněkud strhané rysy v tváři."

V pancéřových skříních zůstaly stopy po kulkách. Vedle jednoho z trezorů ležel ještě nevybuchlý granát.
Přežil ale hlas Masarykův. Přežily operní nahrávky a sokolské skladby, které pak burcovaly Prahu v květnu 1945.
Díky několika odvážným lidem přežila podstatná část zvukového svědectví první republiky.

_______
📍 Vinohradská 1409/12, Praha 2 – Vinohrady
Foto: sbírka Žijeme moderně 1918·1938 | Archiv Český rozhlas

04/05/2026

🎀 „Buď hodná, Jiřinko, jako dosud a netrucuj."
Devítiletá. Šest filmů za sebou.

Herečka Jiřina Bohdalová (* 3. května 1931) prožila první roky dětství ještě v první republice. V roce 1940 vyšel v deníku Expres tento malý článek o devítileté začínající herečce, jeden z jejích prvních filmových medailonků.
Otevřené srovnání s Shirley Temple je poslední dozvuk redakční svobody, která za pár měsíců zmizí.

Včera si její pětadevadesátiny připomněla téměř celá země.
Tenhle drobný střípek přikládám jako krabičku sirek k její dlouhé kariéře.
_______
Zdroj a koláž: sbírka Žijeme moderně 1918·1938

03/05/2026

☕ KLEINHAMPLOVO METRO
Praha v té době vážně debatovala, zda bude, nebo nebude mít podzemní dráhu. Jedno „Metro" už ale měla.

Velkopodnikatel Václav Kleinhampl vypsal v roce 1928 soutěž o název pro novou kavárnu. Odměna: dvanáct lahví francouzského koňaku. Přihlásil se prý i spisovatel Ignát Herrmann. Zvítězil ale nápad Kleinhamplova bratra: METRO. Tak už se jmenoval celý palác.
Bratr byl důsledný.

_______
Václav Kleinhampl (* 1876) přišel do hlavního města bez prostředků. Přišel z Mýta u Rokycan, kde se narodil do rodiny chudých rolníků. Vyučil se lahůdkářství a časem se vypracoval na obchodvedoucího tehdy nejznámější lahůdkářské firmy Vondráček v Praze.
Pak ten obchod koupil. Pak otevřel vlastní podnik na Můstku. A nakonec koupil dům na Národní třídě.

Starý patricijský palác na Národní třídě č. 25 nechával Kleinhampl od roku 1924 postupně adaptovat. Projekt svěřil architektovi Karlu E. Ortovi, profesoru brněnské Školy uměleckých řemesel, a konstruktérovi prof. Stanislavu Bechyně.

Úkol nebyl jednoduchý: hluboký pozemek, stará budova a novostavba s různými výškami podlaží, průčelí pod dohledem památkového úřadu. Ort se úkolu nezalekl — z historizujícího slohu udělal přednost a vzniklé prostorové rozdíly dávaly budově charakter. Celková přestavba přišla na 20 milionů Kč.

Nejprve, 4. dubna 1928, otevřelo Bio Metro. O devět měsíců později, 5. ledna 1929 večer o šesté, přišla kavárna.

_______
Kavárna Metro a Restaurant Kleinhampl

Kavárna zaujala celé první poschodí paláce. Pět salonů, každý v jiné barevné tónině, propojených kolem haly v pasáži. Okna i zdi haly byly vyplněny sklem, takže přes všechny místnosti najednou byl krásný přehled. Kapacita šest set míst, v případě potřeby osm set.

Vedle hlavních salonů tu byla také herna se šachovými a hracími stolky, kulečníková síň osvětlená oknem čtrnáct metrů dlouhým, prostor pro koncerty a klubovní místnosti.
Na stěnách visela malířská díla členů Umělecké besedy. Taneční sál měl vlastní jazzband, salonní orchestr hrál zvlášť v předních místnostech.
Čítárna stála kavárnu ročně přes 40 000 Kč. Nabízela totiž 41 českých titulů, 16 německých, 15 francouzských, 11 anglických a 3 italské.

Brzy otevřel také Restaurant Kleinhampl s mezinárodní kuchyní, polední i večerní menu a jemnými víny. Pro ty, kdo spěchali, sloužil americký express-buffet, kde se každý obsluhoval sám — teplá i studená jídla, pivo, vína, likéry. Doplňovala je lahůdkářství a konfiserie.

Dvanáct metrů pod chodníkem se skrývala vlastní elektrárna a kotelna, která spotřebovávala ročně 150 vagonů uhlí. V podnicích pracovalo přes dvě stě zaměstnanců a Český Ski klub zasedal každý čtvrtek v suterénu restaurantu.
Dobový tisk shrnul Kleinhampla jednou větou: živitel tisíce rodin.

_______
Račte nastupovat

V únoru 1938 přibyl wagon-restaurant, navržený architektem Vaňkem. Vypadal jako jídelní vůz dálkového expresu – jen bez kolejí, zato s americkým barem. Iluzi pohybu zajišťovala kulatá okna v intimních boxech s prozářenými transparenty s fotografiemi Prahy a českého venkova.
Pravidelně zde hrála cikánská kapela. Primáš Šandor Döme prý střídavě hrál a plakal.

Jenže Václav Kleinhampl se wagon-restaurantu už nedožil. Zemřel v Luhačovicích 29. července 1933, raněn mrtvicí, ve věku 57 let. Skoro nikdo nevěděl, jak vážně churavěl. Odešel, jako by šel na zotavenou. Podniky nadále vedla vdova Otilie Kleinhamplová se syny.

Po válce přišlo znárodnění. Jako první p***o kino. Nástup nového režimu pak palác definitivně vyrval z rukou rodiny Kleinhamplových. Více než čtyřicet let pak patřil státu.

Selfmademan z Mýta u Rokycan by se divil.
_______
📍 Národní třída 961/25, Praha 1 – Staré Město
Foto: soukromá sbírka Žijeme moderně 1918·1938

27/04/2026

🏫 ŠKOLA ZÁKLAD... STÁTU?
Může to být přeplněná místnost s řadou lavic, kde sedí desítky dětí namačkaných vedle sebe. Anebo světlá budova plná oken, vzduchu a prostoru. Meziválečné Československo si tuhle volbu uvědomilo velmi rychle.

Staré školní budovy z doby monarchie často nevyhovovaly ani kapacitně, ani hygienicky. Byly tmavé, přeplněné a uzpůsobené frontální výuce. Nový stát to chtěl změnit.

Malý školský zákon z roku 1922 sjednotil osmiletou povinnou docházku a stanovil nové požadavky na vybavení: vedle tříd také tělocvičny, dílny a školní zahrady. Najednou bylo potřeba stavět nové školy.

_______
Reformní pedagogika přinesla důraz na světlo, vzduch a prostor. Architekti odpověděli po svém.
Velká okna, otevřené dispozice. V některých budovách se objevují i terasy nebo přímé napojení na venkovní prostor. Funkcionalistické školy moderní myšlenku dotáhly nejdál. Právě proto dnes působí nejvýrazněji.

Výstavba škol se stala prestižní záležitostí. Architektonické soutěže umožňovaly prosazení mladých talentů, pozemky často obce darovaly a náklady na stavbu nesly z vlastních rozpočtů.

Vedle Prahy se hlavní centra výstavby soustředila do Brna, Hradce Králové a Zlína.
Josef Polášek navrhl v Brně během jediného desetiletí celou řadu školních budov. Josef Gočár vtiskl hradeckému školství podobu, která městu vysloužila označení „Salon republiky". František L. Gahura zapojil školy do celkového konceptu Zlína budovaného firmou Baťa.

_______
Na Slovensku a Podkarpatské Rusi šlo často o jiný problém. Podkarpatská Rus měla až padesát procent negramotných. Školní síť se tam budovala prakticky od nuly a architektonické ambice šly zatím stranou.

Komplexní reforma školského systému se do roku 1938 neprosadila. Hospodářská krize výstavbu ve třicátých letech zpomalila. Mnichov přerušil reformy ve chvíli, kdy se teprve rozbíhaly.

A řada těch budov slouží dětem dodnes.
_______
Foto: sbírka Žijeme moderně 1918·1938 | ČTK | regionální archivy

26/04/2026

💦 První opravdu teplé dny
Karlovo náměstí, 30. léta
_______
Autor neznámý, kolorováno | sbírka Žijeme moderně 1918·1938

Žijeme moderně 1918·1938

25/05/2026

23/05/2026

20/05/2026

15/05/2026

10/05/2026

09/05/2026

07/05/2026

04/05/2026

03/05/2026

27/04/2026

26/04/2026

Adresa

Internetová stránka

Upozornění

Odkazy

Sdílet

Kategorie