16/10/2021
Text Jiřího G. Růžičky k výstavě "Modřanský Prior, brutálně krásný", která proběhla v rámci akce "Zažít Prior jinak "
Modřanský Prior, brutálně krásný
Špatné načasování
Budova modřanského Prioru nikdy neměla na růžích ustláno. Koncept vybudování obchodního domu (po vzoru ostatních Priorů v republice) vznikl už na konci 70. let minulého století a měl občanům nového sídliště nabídnout prostor, kde by si mohli nakoupit maso, ryby, drůbež nebo zajít do cukrárny. Problémy s nakupováním se v Modřanech táhly už od dob znárodňování v 50. letech, množství nových obyvatel na sídlištích ho pak ještě zhoršilo. Výstavba podle projektu architektů Jiřího Kose a Františka Prajera začala v roce 1986, už od počátku se však protahovala, na stavbu nákladné budovy chyběly finance, možná i proto, že byly využity ty nejlepší dostupné materiály. Podle tehdejší praxe měla stavební firma, tedy Výstavba sídlišť, po dokončení budovu převést na firmu Prior, nicméně kolaudace objektu se posunula až do roku 1991, kdy už ani Výstavba sídlišť ani Prior neexistovali. Vzápětí se rozhořela právní bitva o převod budovy na nástupnickou organizaci Prioru, Bílou labuť, která měla za to, že by jí budova měla připadnout zdarma. To se ale nelíbilo firmě IROP, tedy nástupnické organizaci Výstavby sídlišť, která chtěla za převod budovy zaplatit 150 milionů korun. Soud se táhl několik let a do sporu vstupovali další noví majitelé původních firem, takže se Prior otevřel v jakémsi provizorním provozu až na podzim roku 1995. Samoobsluhu v dolním patře si pronajala firma Vít, která zároveň zprovoznila i další dvě patra. Na počátku století přišla tehdejší městská rada v čele se starostou Hánou s nápadem zrekonstruovat Prior na radnici, která městské části chyběla, z plánů ale o pár let později sešlo, když by podle odhadu vyšla rekonstrukce dráž, než stavba na „zelené louce“. Mezitím, v roce 2009 byla spodní část budovy (dost necitlivě a bez konzultace s původními architekty) zrekonstruována na Pasáž Sofie. Dlouho se pak v prvním patře nacházela vietnamská prodejna všeho možného a v současné době toto patro využívá prodejna hraček a potřeb pro děti. V druhém patře se pak několik let konala zastupitelstva městské části Praha 12 a občas akce jako výstava domácích zvířat anebo veletrh služeb. Většina ostatních prostor je využita pro skladovací účely, jak ostatně bylo zamýšleno již v návrhu. Celá budova je pak v majetku hlavního města Prahy ve svěřené péči Prahy 12.
Nenaplněný potenciál
Už od svého vzniku tedy budova nenaplňovala původní potenciál i proto, že představa obchodního domu ze 70. let nesplňovala požadavky nakupujících let 90. A s žádným jiným potenciálem, který by Prior otevřel obyvatelům Prahy 12 radní městské části nepřišli dodnes, pokud pomineme neuskutečněný plán na jeho přestavbu na novou radnici. Část obyvatel Prahy 12 považuje budovu Prioru za ošklivou, dost možná ale tahle negativní emoce pramení především z toho, že jim budova k ničemu neslouží. A jako obchodní dům z dob normalizace asi ani sloužit nemůže. Proto je potřeba začít se na budovu Prioru podívat jinak, nejen pro její architektonickou hodnotu ale i proto, že nabízí velkorysé vnitřní prostory. Doby, kdy v Modřanech nebylo kde nakupovat jsou již pryč, kamenné obchody přitom nedávno poškodil přesun zákazníků na internet, způsobený pandemií nemocí Covid-19. Naopak tím, co obyvatelům Modřan chybí jsou prostory, kde by se mohly konat větší kulturní akce. Prior by přitom mohl takové prostory nabídnout. Místo, kde by mohla sídlit větší pobočka Městské knihovny v Praze, kde by mohl být přiznaně surový víceúčelový sál v podobném provedení, jaké nabízí třeba smíchovská Meetfactory. Místo, kde by se mohla odehrávat hudební nebo divadelní představení, prostor pro výstavy ale také pro promítání. Pandemie navíc ukázala, že lidem chybí prostory, které by mohli využívat pro „práci z domova“. Bylo by skvělé, mít v Prioru místo, které by se dalo využít jako sdílené pracovní dílny pro kutily. Nebo místo pro komunitní prostor pro obyčejné scházení se.
Vtělená energie
Prior je jednou z nejzajímavějších budov Modřan, bez ohledu na to, jestli ji někdo považuje za krásnou nebo ošklivou. Je to budova, která budí emoce. Hmota brutalistního objektu je opravdu až brutální, výrazný keramický obklad ale i prosklená pasáž schodiště vytváří dominantu této městské části. Zároveň se dobře doplňuje s panelovou výstavbou, která od něj začíná ve směru od křižovatky ulic Generála Šišky a Československého exilu. Eva Špačková ve své bakalářské práci Architektura obchodních domů na pražských sídlištích o hmotě Prioru píše: „Nesnaží se být součástí sídliště, naopak se uchází o prvenství v prostoru svou mohutností“. Zároveň je v době klimatické změny potřeba se na budovy dívat i pohledem ekologa. Budovy jsou energií, respektive je v nich vtělena energie potřebná na vytvoření materiálů, z nichž je postavena, ale také ta, která byla nutná při jejich výstavbě. Jak uvádí Thomas de Monchaux ve svém textu Nová idea v architektuře? Žádné nové budovy, až 80 % energie, kterou budova během svého životního cyklu (ten je dnes asi 50 let) spotřebuje vzniká při její výstavbě a demolici. Jen 20 % tak připadá na provoz. Ve svém textu dále píše, že nejudržitelnější budovy nejsou ty super pasivní a ekologické, ale jsou to budovy jako je římský Pantheon, fungující stovky let. Prior přitom letos slaví své teprve třicáté výročí. Přesto se zapsal do paměti města a jeho obyvatel a s případnou likvidací z ní pomalu zmizí.
Nechme Prior dospět
Eduardo de Souza v článku Bude renovace architektonickou specializací budoucnosti píše o tom, že využití již postavených budov pro jiné účely se v současnosti stává v architektuře trendem. Svědčí o tom třeba i letošní udělení Pritzkerovy ceny studiu Lacaton & Vassal, které se zabývá právě renovacemi budov. Stavebnictví je dnes jedním z největších znečišťovatelů planety, pokud jde o uhlíkové emise (v Evropě tvoří celou jednu třetinu těchto emisí). I proto je nutné klást důraz právě na zvyšování energetické úspornosti již postavených budov spíš, než bourat staré a stavět nové. Třeba právě tenhle trend je cestou k budoucnosti budovy, která už dávno vstoupila do období krize středního věku. Aniž měla před tím možnost vůbec dospět. Dejme jí ještě šanci, věřím, že nám to vrátí.
Jiří G. Růžička
